Zpět
Foto na
Rajče.net >>>
Duben 2010
Tak
tu máme Velikonoční pondělí, páníček
byl v práci a tak jsme vyrazili navštívit
naše malé páníčky k nim domů a pak na
Velikonoční
trhy na náměstí. Já jsem už u nich byl, když
jsem byl malý, ale Awashi ještě v paneláku nikdy
nebyl. Navíc tam na nás čekali dva kocouři,
kteří nepatří do naší smečky a to by mohl
být problém.
Vyrazili jsme ráno, prošli přes kilometrovku, kde
loni páníčci málem nechali plíce při Běhu
po šesti. Pak už se muselo městem, ale
na
to jsme zvyklí. Došli jsme do sídliště, a
pak do druhého patra po schodech, výtah jsme
nezkoušeli, to by byl pro nás asi šok a navíc
bychom se do něj asi všichni tři nevešli.
Schodiště se nám moc nelíbilo, pořád dokola
a nic kolem. Pak jsme slyšeli, jak na nás volá
malej
páníček...to bylo radosti, ale velký
překvapení, nevěděli jsme, kam jdeme a kdo tam bude.
V bytě se nám moc nelíbilo, velké
horko a strašně malý prostor, prostě tady doma nejsme.
Hned v předsíni na nás čekal jeden z
kocourů, panička trnula, ale my byli absolutně vzorní,
dělali jsme, jako když jsou naši. Známe totiž jejich pach
a to dokonale....taky jí
to mohlo napadnout.
Za chvíli se vyráželo na trhy. Cestou jsme potkali
několik zvířat, které neznáme. Nejdřív
zvěřinec z cirkusu a na náměstí ovečky a
kozy. Chovali jsme se na jedničku, nechtěli jsme nic sežrat. Tam
jsme taky potkali několik (paničky) známých a
kamarádů, které léta
neviděla, je to jasný, je pořád v práci a
když náhodou ne, tak lítá s náma po
lesích a ne po návštěvách. Všem jsme se moc
líbili, ale báli
se nás, teda aspoň někteří.
Pak už jsme se šli podívat na
budování nového parku, mimochodem je tam
Mlýnská strouha plná vody a z toho byl Awashi
nadšený. Až to
bude celé hotové, bude tam moc
krásné. Prošli jsme kolem fotbalového
stadionu, kde se konali policejní manévry. Bylo
nějaké utkání, při
kterém fanoušci rozbili pivovarskou restauraci Na Spilce,
tam odtud jsme startovali loni Prazdrojský korbel, jeden z mnoha
pochodů,který
jsme šli s Ayrinkou.
Už jsme toho měli dost a tak malí
páníčci odešli za svou zábavou a my klusali
domů.
Reportík z Aprílové noční dvacítky
Tak konečně jdem s Ayrinkou další pochod
Aprílovou noční dvacítku, poslední dobou
nám to moc nevycházelo. Takřka do poslední
chvíle
jsme nevěděli, jestli jde i Ayrin. Šel s námi i
náš velký kamarád Péťa, který
nakonec vyfasoval našeho stařečka Čipa.
Start i cíl byl kousek od nás v jedné ze
škol. Tam jsme v pohodě došli pěšky. Po
zaregistrování,kdy jsme se přihlásili na trasu 10
km,jsme
dostali
první šok. Na začátek každé trasy turisty
vezl autobus, to jsme vůbec netušili. Nicméně jsme
statečně vyrazili na zastávku, já už busem
jel
několikrát, Čip také, ale pro Ayrin s Awashim to byla
premiéra, kterou ale zvládli na jedničku. Já se
trochu stranil kolektivu a šel jsem i s
paničkou
až dozadu, kde jsem suverénně vylezl na sedačku, no prostě jako
doma, néééé.
Zatím vše probíhalo dobře,
ještě bylo dost světla a tak šlapalo na Chlum celkem v
pohodě, jen cestou jsme potkávali hodně psů na volno.
Na
rozhlednu jsme došli už skoro za tmy. Po nezbytném
razítkování a občerstvení jsme
zpátky lesem klusali zcela potmě. To už taková
zábava
nebyla,
teda podle páníčků, nám se to líbilo moc.
Většinou všechny vedu, rád jsem všude
první, ale panička zapoměla,jaký jsem stopař a
zvířátka
většinou nechodí po cestách jako lidi. Tak se
stalo, že jsem je několikrát zavedl mimo cestu a vůbec jim
nepomohlo, že měli baterky, navíc v če-
lovkách vypadali jako blázni. Copak nemají čich
jako já??? Asi ne, jinak by chápali, že v tom
křoví a ostružinách bylo před chvílí
zvířátko a šli by
tam
dobrovolně taky. Nakonec cestu našli, ale rozhodně ne
naší zásluhou, nám se líbilo
víc v v lese.
Pak už trasa vedla celkem schůdnou, ale hlavně nám
dobře známou cestou. Známou natolik, že jsme nešli
podle propozic, ale podle vlastního
uvážení, tím pádem jsme nestihli jednu
kontrolu, jelikož jsme si trochu zašli. Což nám
čtyřnohejm moc nevadilo.
Konečně jsme se zase ocitli v civilizaci, teda městě a tam jak
známo funguje veřejné osvětlení, to už na cestu
viděli i naši dvounožci. Do cíle
jsme
dorazili skoro ve 12 v noci. Bylo tam celkem dost živo a ještě
po nás chodili další účastníci. Měli
jsme trochu obavy, jestli nám uznají trasu,
když
nám chybí jedno razítko, ale turisti jsou
skvělý lidi a tak jsme diplom dostali.
Tímto chcem poděkovat Péťovi a oběma holkám, že
vydrželi a došli. Ono jim totiž ani nic jiného
nezbývalo, dojít se prostě musí. Největším hr-
dinou nočního pochodu byl
vyhlášen náš dědeček Čipulín.
Dokázal bez problémů stíhat nás i
dvounožce.
PS:
Páníček si pořídil krokoměr, protože nevěřil
propozicím a vždy po každém pochodu tvrdil,že naběhal
víc,než mu napsali na diplom. A hádejte
co:
Ušel s námi podle měření 12,3 km a diplom dostal
na 10 km.Když vezmeme cestu na start a od cíle domů, tak ti
pořadatelé mají pravdu.
Co jsme stačili nafotit uvidíte na
Rajčeti......
Zpět